Po několika letech se vrátila do extraligového kolotoče. Dřívější juniorská reprezentantka Martina Jandová poslední roky hrála 1. ligu v Tatranu Střešovice, před sezonou ale kývla na nabídku Děkanky a nyní tak bojuje v modrožlutých barvách.

Martino, máš za sebou s Děkankou pohárový zápas 2. kola, jak bys ho zhodnotila?
„Byl náročnější. Ať už z hlediska cestování, tak dle počtu hráček. Jelo nás pouze deset do pole a jedna brankářka. Holky z Orlicka-Třebovska jsou velice šikovné a dravé. Rozhodně nic nedají zadarmo. V tamní hale nám na parketách balonek hodně odskakoval a neměly jsme ho tak stoprocentně pod kontrolou. Naštěstí tento zápas dopadl dobře v náš prospěch, vyhrály jsme 3:2, za což jsme opravdu rády a můžeme tak pokračovat nadále v Poháru ČFbU.“

Proč vás na pohár jelo tak málo?
„Dost lidí postihla chřipka, která teď všude řádí. Někteří léčí sportovní zranění, jako například vazy, kotníky a podobně. Některé holky musely být v práci. Naštěstí jsme poskládaly alespoň dvě pětky, za což jsem opravdu ráda. A hlavně chceme být v co nejsilnější sestavě na víkend, protože nás čekají opravdu těžcí soupeři.“

Utkáte se s Bohemians a s Chodovem. Oba soupeři hráli minulý víkend extraligu, vy pohár. Ligový zápas jste nehrály skoro 3 týdny…
„A rozhodně se na víkend chystáme v plné sestavě! Je pravda, že Pohár ČFbU byl takovým odlehčením od extraligy, ale rozhodně žádného soupeře nikdy nepodceňujeme a ani nepřeceňujeme. Snažíme se držet hlavu do poslední chvíle nahoře. (usmívá se) Doufám, že to tak bude i o víkendu a taky v to, že bude stát štěstí na naší straně.“

Jak jste delší herní pauzu využily?
„Rozhodně k uzdravení se zraněných, doléčení chřipek a hlavně k trénování. Pauza nám umožnila mít velice kvalitní tréninky ve vysokém tempu a nasazení. Holt uvidíme, jak nám píle bude k užitku o víkendu.“

Sama ses do extraligového kolotoče vrátila po pěti letech. Jak se ti zatím extraliga líbí a jak se podle tebe změnila
„Je rozhodně rychlejší. Ale hráčky se moc nemění, většinou potkávám ty samé tváře. Extraliga je opravdu změna co se týče volného času. Mám ho daleko méně sama pro sebe. Většinu mi zabírají tréninky, nebo posilovna. Ale jsem za to ráda, dokud můžu běhat a skákat, chci oddřít všechno naplno.“

Před lety jsi zůstala v Tatranu a hrála jen 1. ligu. Čím tě Děkanka přesvědčila k návratu?
„Chtěla jsem sama sebe přesvědčit, že na to ještě mám. Hlavně jsem byla ráda za nabídku, tak trochu mě to zahřálo u srdce, že mě někdo chce vytáhnout zpět do extraligy. V Děkance mám spoustu bývalých spoluhráček, je tam super kolektiv a výborní trenéři. Co bylo důležité, že mi tolerují směnný provoz v práci, to mi hodně pomohlo. Tak doufám, že jim jejich ochotu brzy splatím nějakými góly.“ (usmívá se)

Kvůli pracovnímu vytížení jsi neabsolvovala letní přípravný dril. Jak jsi fyzičku doháněla?
„V hale Tatranu je nová posilovna, tak chodím tam, mám to kousek. Jinak běhat se dá všude. Bydlím na Praze 6, kde je většinou zeleň, hodně parků jako Ladronka nebo obora Hvězda, takže místo se opravdu najde. Fyzičku jsem také doháněla dalšími sporty jako je volejbal, fotbal a hodně jsem chodila na in-line brusle, nebo plavat.“

Je těžké zvládnout pozici manažerky restaurace, trenérky holčiček v Tatranu a do toho všeho hrát extraligu?
„Je to náročné, ale je to moje volba. Je to týdenní kolotoč s jedním volným dnem. Mám ráda svůj život takový, jaký je a neměnila bych. Mám toho hodně, ale je to lepší, než celý den proflákat nebo proležet, i když někdy by to za to stálo. (směje se) Prostě se řídím pravidlem, že dokud můžu žít bez omezení, budu žít naplno!“ (usmívá se)

Trénuješ i malé holčičky. Jaká jsi trenérka?
„V Tatranu máme širší věkové rozpětí. Holky jsou mezi 7 až 12 roky, což ke každé vyžaduje i individuálnější přístup. Většinou jsem na ně hodná. (usmívá se) Ráda s nimi hraju hry, mám ráda, když je florbal baví. Nesnažím se jim to ničím znepříjemnit. Žákyňky jsou celkově nedostatkové ‘zboží’, proto se je snažíme všemožně od sportu neodrazovat, ba naopak. Chceme, aby do kroužku přivedly i svoje kamarádky. Určitě je lepší, když dítě chodí do nějakého kroužku, či dělá nějaký sport, než aby se poflakovalo po venku a mnohdy ani rodiče nevěděli s kým.“

Máš díky trenérské praxi i nějaké zvláštní slovo v šatně?
„Hodně rozlišuji, jestli jsem v roli hráčky, nebo trenérky. V extralize mám své trenéry, které respektuji, a kapitánku, která má z nás hráček hlavní slovo. Povzbuzuji tým, to ano, ale většinou do toho trenérům nekecám, i když někdy nesouhlasím.“ (usmívá se)

Z trenérského hlediska tě ženská extraliga neláká?
„Myslím si, že na to mám ještě čas. V extralize je dost zkušenějších a starších hráček než já. Jednou asi určitě ano, ale to až nasbírám ještě více zkušeností a budu o pár let starší. Více mě lákají juniorské kategorie či juniorská reprezentace.“